Reklama
 
Blog | Jan David

ČSSD – osamocený hráč, který se bojí zodpovědnosti

Že se na okraji politické propasti nachází česká pravice, je nepřehlédnutelný fakt. V dobách, kdy by ze svého dlouho opozičního angažmá měl však těžit jasný lídr naší demokratické levice, Česká strana sociálně demokratická, se i ona nachází v situaci, jež se může pro její další fungování stát rozhodující.

Nepřekonané Lány

Mohlo by se zdát, že vnitrostranickou krizi již partaj vedená českým premiérem Bohuslavem Sobotkou úspěšně přečkala. Nemyslí si to však zřejmě ani on sám. Tenze, která probíhá zejména pozičně uvnitř sociálnědemokratických kruhů, nadále trvá a dokazuje, že partie rozehraná již na 37. sjezdu strany v březnu 2013 zdaleka neřekla své poslední slovo. Že z prvních a možná nečekaně proběhnutých bitev odešlo vítězně Sobotkovo křídlo, se zdá být na první pohled zřejmé. Sobotka po volbách uhájil svou pozici, uzavřel pohodlnou vládní koalici a obklopen lidmi jemu blízkými se pustil do vládního boje. I ve složení Strakovy akademie se však dají spatřovat důkazní střípky, jež naznačují Sobotkovu nepříliš pevnou a v zásadě nedominantní pozici.

Reklama

Dvojí hráč Milan Chovanec, kterému se povedlo během období takřka legendární Lánské schůzky překvapit oba hlavní tábory, s jistotou obývá post ministra vnitra. Jako by ani nikdy v Lánech nebyl. Zdánlivé odsunutí dalšího „lánského kolaboranta“ Jeronýma Tejce z postu předsedy poslaneckého klubu bylo ale také jen pouhým dočasným řešením. Vždyť se v posledních dnech potichu spekuluje o koaliční rošádě, jejímž výsledkem by mimo jiné mělo být i Tejcovo angažmá na ministerstvu spravedlnosti. I v případě, že bychom mluvili v pouhé spekulativní rovině a fámy se neukázaly jako pravdivé, už jejich přítomnost v novinářském prostředí značí, že Tejc po porážce rozhodně nerezignoval.

To samé, možná ještě znásobeno, se dá říct o klíčovém představiteli antisobotkovského křídla, Michalu Haškovi. Ignorace stranického nařízení ohledně zastavení souběhu funkcí čtyř hejtmanských poslanců (respektive tří, dnes již bez Jiřího Zimoly) rozhodně nenaznačuje, že by byla Sobotkova pozice šéfa strany jistá a neotřesitelná. Jasné mocenské křídlo soustředěná kolem hejtmanů a jejich lídra Haška je nezanedbatelným aktérem, jehož Sobotka nemůže podceňovat. Naopak, chce-li si aspoň částečně udržet stabilitu, musí na nátlaky odpovídat.

Žádný premiér nesmí dovolit, aby jeho vlastní strana podkopávala vládní autoritu. Práce s neodbytnou opozicí a ještě nepříjemnějšími koaličními partnery jej zaměstnává natolik, že si nemůže dovolit nechat rozjet uvnitř vlastní strany vlak, který by ho mohl postupem času smetnout. Je otázka, ze které strany má nátlak očekávat pravděpodobněji. Proto nemůže zavírat oči před tím, jak poslední z lánských Zemanových kamarádů, Zdeněk Škromach, veřejně zpochybňuje část vládních kroků, vyzývá ke spolupráci s Tomiem Okamurou a svého věčného rivala Jiřího Dientsbiera nazývá „ministrem pro všechno.“ Sobotka však buď nechce rozdmýchávat oheň, nebo na takové ataky prostě reagovat neumí. Z nedávné minulosti by se však měl poučit a uvědomit si, že vaz vládním koalicím neláme v konečném důsledku opozice či koaliční partner, ale zrada z vlastních řad.

                  

 Je Sobotka tím pravým?

Tím ale narážíme na zásadní problém sociální demokracie, kterým je absence opravdového charismatického vůdce. Při vším úctě k Bohuslavu Sobotkovi, on takovým lídrem není. Není lídrem, který bude určovat dominantní diskurz vlastní strany a zároveň bude schopen potlačit jemu stavěné alternativy. Není lídrem, který dokáže vlastním voličům i straníkům, že je to právě on, kdo dokáže v současnosti stranu sebevědomě vést. A pokud jím přeci jenom skrytě je, musí v sobě dominantního lva probudit, než bude příliš pozdě.

To ale není pouze problémem ČSSD. Jedinou stranou (vyjímaje Babišův a Okamurův těžko zařaditelný projekt), která se o svého (skoro)lídra může v současnosti opřít, je TOP09. Démon české politiky Miroslav Kalousek je charismatickým a silným vůdcem v pravém slova smyslu, byť v očích odpůrců a svým hulvátstvím vzbuzuje takové vášně, které straně zároveň škodí. Výsledně, nikoliv jednotlivě, se proto příliš neliší od Klause, Zemana, Paroubka nebo Topolánka. Právě tito čtyři zmiňovaní, bez ambice je jakkoliv komparovat či hodnotit, představují dominantní, byť kontroverzní, pozice české moderní politické scény. A přestože se umírnění a slušní vůdci Bělobrádek či Fiala snaží navodit dojem, že charisma a zdánlivá síla ještě nemusí být klíčovými atributy, v rámci boje s vlastními straníky jde bezpochyby o klíč určující. Oba zmiňovaní pánové však (zatím) tlaky z vlastních řad řešit nemusí.

Česká sociální demokracie se ale s problémem síly svého vůdce historicky potýkala již několikrát. Na mysl připadají nepovedené Zemanovy projekty Špidla a Gross, ale v pohledu zpět lze zajít ještě mnohem dál, k počátku českého státu. Zatímco zbývající čtyři jasně etablované politické strany období tzv. první republiky, tedy období stranického rozkvětu a takřka diktatury stran, byly v rámci mimoústavní Pětky a dalších subjektů zastupovány nepřehlédnutelnými osobnostmi (přes mistra kompromisů Švehlu ke Šrámkovi či Rašínovi), sociální demokracii vedoucí osobnost scházela. A takřka dvacetiletá meziválečná etapa zůstala v této misi do jisté míry neúspěšná. 

Pětice lídrů, která v mimoústavní tzv. Pětce reprezentovala pět hlavní politických subjektů v Československu 

(Bechyně – ČSDS, Švehla – Agrárníci, Rašín – Národní demokraté, Šrámek – Lidovci, Stříbrný – Národní socialisté) 

Rudolf Bechyně, nevýrazný lídr ČSDSD v prvorepublikovém období Antonín Švehla, vůdce Agrárníků  Alois Rašín, jenž v tzv. Pětce zastupoval Národní demokracii

 Dlouhodobě vůdčí postava ČSL, Msgre. Jan Šrámek Národní socialista Jiří Stříbrný

Zbavování se zodpovědnosti – hledání silnějšího partnera

V historii lze spatřovat ale i další, možná vůbec nejklíčovější problém české sociální demokracie. Tím se totiž může jevit strach a obavy samotné strany z vládní odpovědnosti. Jako by ČSSD nedokázala reagovat na úspěch a podmínky, které jí česká politická situace a zejména angažmá předešlé pravicové koalice nabídla. Jako by se zodpovědnosti zalekli a všude kolem sebe hledali možné pomocné východisko.

Taková východiska se vždycky najdou a je jimi hledání možných spoluhráčů a partnerů. Silnějších spoluhráčů, kteří nejisté sociálnědemokratické straně garantují její pozice a vnutí ji pocit bezpečí a stability. Hráč, který sice do značné míry může její vlastní autoritu zpochybňovat a pravomoci omezovat, ale hráč, se kterým se budou sociální demokraté cítit pevněji a silněji vzhledem k reálné aplikaci politiky.

Vraťme se přelom 19. a 20. století, tedy do období, kdy byla československá veřejnost, stále neautonomní, ve víru diskuzí o možných občansko-národnostních identitách a budoucí podobě československého státu. A, zatímco se zdál Masarykův projekt češství jasně vítězný a ze všech politických táborů do jisté míry (a také doby) akceptovaný, sociální demokracie tápala. Nemalá její část kolem pozdějšího komunisty Šmerala i v prostředí hrdosti českého etnika zdůrazňovala pouhou možnost reformy stávající monarchie. Monarchisté neviděli budoucnost českého státu v samostatném angažmá, ale pokračující směr se jim zdál logičtější v rámci rakouských kruhů. V té době v jasně silnějším aktérovi spatřovali partnera, který jim pozici garantuje. Přestože byla sociální demokracie v té době druhou nejsilnější českou stranou (hned za Agrárníky) a své místo i voličstvo měla bez obtíží stabilizováno. Základ měli tedy více než slušný, odvaha scházela.

O dvacet let později nastalo pro českou historii osudné štěpení sociálních demokratů. S pocitem zrady ze strany hlavních politických partají se ze ČSDSD oddělilo revoluční křídlo, jež požadovalo socialistický, proruský, prosovětský model českého státu, opět zaštítěného vyšším hráčem. Z těchto revolucionářů se etabluje Komunistická strana Československa, jež na svou příležitost trpělivě, i přes její ignoraci ostatními aktéry, čekala až do roku 1935, kdy se zásadně podílela na zvolení Edvarda Beneše prezidentem. Což je mimochodem bod, který KSČ poprvé umožnil vstup do reálné politiky. Oddělení KSČ od ČSDSD se ale stalo, opět paradoxně, jen krátce po suverénně vyhraných volbách roku 1920 (25,7%). Lepšího výsledku než československá sociální demokracie žádná strana během prvorepublikového období nedosáhla. Přesto jí takový výsledek stabilitu zřejmě negarantoval.

Miloš Zeman není řešením

Proč jsem zde poskočil o tolik let do minulosti? Jednoduše proto, abych navázal situací současnou. V té jde totiž opět o silnějšího partnera z pohledu ČSSD. Je jím člověk, který v rámci českých polistopadových dějin představuje nejsilnější a nejdominantnější pozici sociální demokracie, a člověk, s nímž lze i přes další kontroverzi spojovat nejsilnější sociálnědemokratické momenty. Správně hádá ten, kdo odhadl, že mám na mysli prezidenta Miloše Zemana.

Právě s ním totiž přímo souvisí současný spor uvnitř ČSSD. Právě na něj je přímo navázáno křídlo Michala Haška, který v prvním přímo zvoleném prezidentovi hledá oporu a partnera pro dobu, ve které se od sociální demokracie očekává vládnutí, přebrání zodpovědnosti a promítnutí voličských očekávání.

Paradoxně je to ale právě Miloš Zeman, kdo Michalu Haškovi a spol. do značné míry zabránil v možném přebrání moci uvnitř strany. Nebýt schůzky v Lánech a následných lží ze všech stran, nikdy by se jinak nepříliš populárnímu Bohuslavu Sobotkovi nedostalo takové výrazné občanské podpory, jako právě na přelomu října a listopadu loňského roku. Kdyby byl Michal Hašek trpělivý, mohlo se mu možná povést moc ve straně převzít i bez pomoci Miloše Zemana, vždyť pozice premiéra Sobotky nebyla po jen těsně vyhraných volbách vůbec jistá. V Zemanovi by možná Hašek našel úhlavního arbitra a klíčového spojence, ale ne pro voliče akceptovatelného a rovnocenného partnera. Zdá se však, že pocit slabšího ČSSD vyhovuje.

Dominantní síla české politiky

V rámci českého politického spektra má strana dost těžko manipulační prostor. Jediným nabízeným subjektem je KSČM, ale kolem spolupráce se zřetelně nereformovatelnou partají vzniká v ČSSD tolik dalšího pnutí, že to straně pomoct nemůže ani v nejmenším, byť se na základě krajského prostředí zdá, že záležitost vládního komunistického vstupu je otázkou v budoucnu velmi pravděpodobnou. Tím přesto ČSSD zůstává na levé straně pomyslné osy osamoceným solitérem, jenž se musí spoléhat na vlastní volební výsledky s nutností výrazných zisků. A, když už k solidnímu zisku dojde, zalekne se jej.

Proto lze tendence být tím slabším spatřovat i v křídle Bohuslava Sobotky, a chápat tak kritiku z druhého tábora. Sociální demokracie totiž je, navzdory svému volebnímu vítězství, slabším koaličním partnerem tahajícím za kratší konec. Sobotkova vláda je ve skutečnosti Babišova vláda, postavena na rozmaru a vůli majitele Agrofertu. Potupná spolupráce, ze které nepředvídatelné hnutí vychází jako bezpochybný vítěz, je mimo jiné výsledkem občanské nelibosti vůči (ne)fungujícímu systému. Strana, která od roku 2006 čekala na vládní příležitost, musí však být připravena takovým situacím čelit.

A nástrahám musí čelit i Sobotka. Silný premiér i předseda strany musí, i s pomocí svých nejbližších spolupracovníků, odrazit nápory koaličního partnera (jenž využívá zbraně vlastních médiíú, potlačit a znemožnit návrat moci do rukou lánských aktérů i dát výrazněji najevo, že kompetence Miloše Zemana končí velmi blízko bodu, kde vlastně začínají.

Proto, chce-li Česká strana sociálně demokratická uspět a stát se opravdovou dominantní silou české levice, které nebudou voliče ubírat alternativní projekty ani extremistický komunistický subjekt, musí na voliče přestat působit jako mocensky a po funkci lačnící banda dvou nesourodých táborů. Musí se přestat bát ušpinit si ruce, čelem se postavit voliči vytvořené zodpovědnosti a přestat ji házet na zdánlivě silnějšího partnera, ať už jím má být Andrej Babiš či Miloš Zeman. Jako opravdový lídr to musí zvládnout sama. Jinak skončí stejně jako její ještě donedávna silný pravicový rival. Ne-li hůř.